Libuše Rumpelová

Tanečnice, která je až z Vyškova na Jižní Moravě, se jmenuje Libuše. Nikdo jí ale neřekne jinak, než Libuško. Je to milá a otevřená osůbka, a není potřeba ji více představovat, protože na sebe všechno prozradí sama.

Libuško, jak by ses představila mimo orientálního tance? Co bys dělala, kdybys netančila?

„Co bych dělala, kdybych netančila? Kromě tance miluji také keltskou a relaxační hudbu. A ráda čtu. Dokážu číst celé hodiny. Mám ráda přírodu a koně, vše, co tolik nabíjí energií. A taky píšu povídky. Kdybych netančila, asi bych víc psala.“

Jak ses dostala k tomuto tanci, a co Tě na něm baví?

„Tanci se věnuji odmalička a orientální tanec se mi líbil odjakživa. Kdybych měla říct, kdy mě oslovil poprvé, nepamatuji si. Ale byl mi nedostupný. Když se pak naskytla příležitost, chopila jsem se jí. Orient tančím necelé tři roky, ale už teď můžu říct, že už napořád. A co mě na tom baví? Úplně všechno. Miluji orientální hudbu i kulturu. Je to tanec, který je pro mě naprostým sebevyjádřením. Nikdy jsem necítila takovou svobodu jako při tomto tanci. Je tak ženský, temperamentní a romantický zároveň, je prostě takový jako já!“

Jak ses dozvěděla o soutěži? Co Tě motivovalo se zúčastnit?

„O soutěži jsem se dozvěděla od jedné z organizátorek a ta mě také motivovala se zúčastnit. Každá taková příležitost je dobrá zkušenost a navíc skvělé setkání s lidmi, kteří tanec milují tak, jako já.“

Jak ses na soutěž připravovala? (tréninky, výroby kostýmu či jinak?)

„Připravovala jsem se poctivě a intenzivně, i když moc času nebylo. Věnovala jsem tomu každou volnou chvíli hlavně před soutěží. Jsem člověk, který dělá spoustu věcí, mám také mnoho jiných aktivit a povinností, ale když se do něčeho pustím, beru svou přípravu vážně. Trénovala jsem a pilovala choreografie především proto, abych sama se sebou byla spokojená.“

Jaké bylo vyhlášení vítězů – byl to nejsilnější zážitek z celé akce? Cítíš se jako Hvězda?

„Byla jsem v šoku. To byl asi i nejsilnější zážitek při vyhlášení. Tolik skvělých tanečnic všude kolem! Nepřemýšlela jsem nad svojí šancí a nepřijela jsem ani zvítězit. Každá taková akce je skvělá zkušenost a vždy mě posune dál, navíc je to příležitost si zatančit mezi těmi nejlepšími a poznat nové lidi. V zákulisí i mezi diváky byla skvělá atmosféra. Poznala jsem spoustu nových tváří, tanečnic i kamarádek, a jsem za to vděčná.“
„Bylo to moc krásné. A pocity, které vás obklopí, jsou nádherné, slzy se derou do očí a vás se zmocňuje dojetí. Je to krásný pocit, něco dokázat, hlavně pro mě samotnou, ale je to jen další krok na vaší cestě. Ne, necítím se jako hvězda. Jen jsem sklidila odměnu za práci a úsilí, které jsem do svého snažení vložila. Talent podle mě nestačí, je sice důležitý, ale hlavní jsou hodiny a hodiny poctivé práce a dřiny.“

Myslíš si, že jako tanečnice můžeš svým uměním pomáhat jiným?

„Pomáhat? Určitě. Tančím především pro radost a z lásky k tanci, a tak předávám své taneční umění dál i svým divákům. Někdy mám pocit, že bych svým přístupem mohla i něco změnit. Nemyslím jen pomoc hmotnou, ale víc možná silný zážitek, pohlazení po duši, motivaci, krásný pocit. Co se týká přímé pomoci, mám na mysli třeba charitativní vystoupení, které vždy s radostí přijmu!“

Jaké jsou Tvé plány do budoucna?

„Chci se dál věnovat tanci tak, jako doteď. Chtěla bych tančit, vystupovat, žít tento život tanečnice naplno se vším co nabízí. Nejsou to vždy jen pozitiva, ale i to k tomu patří. Chci tančit pro lidi a žít pro tanec. Ale to neznamená, že svět kolem mě přestane existovat.“

A co LIBUŠKA vzkazuje ostatním tanečnicím?

„Nezapomeňte, kým opravdu jste. Člověk by měl vždy stát oběma nohama pevně na zemi. Dejte do tance především kus sebe samé, a teprve potom bude tím, čím má být!“