Kateřina Krupková

Dívka mnoha tváří, to je Káťa. Původně chtěla do soutěže Hvězda Orientu přihlásit pouze svou skupinu holčiček Malika ze Dvora Králové nad Labem. Ale nakonec se přihlásila i sama, a dobře udělala. Její tanec se šavlí uchvátil nejen porotu při volbě vítězky v kategorii tanec s rekvizitou, ale i oba přítomné kameramany, kteří při pohledu na ni nějak zapomněli stisknout tlačítko ON!
(tímto se Kátě i všem ostatním omlouváme, ale v galerii najdete alespoň prezentaci z fotek)

Káťo, jak by ses představila jako osoba?

Nerada se představuji. Je na každém člověku, jak mě přijme a bere. Snad jen o sobě mohu říci, že jsem věčný optimista milující hudbu, tanec, divadlo a umění vůbec. A čeho si v životě moc cením, jsou dobří přátelé.

Kdy a jak ses dostala k orientálnímu tanci?

Mé pokusy o orientální tanec začaly asi před 7 lety, bylo mi tehdy 10 let. Od té doby prošel orientální tanec v ČR obrovským vývojem. Časem jsem poznala tanečnici a lektorku Sahar, díky které se veškeré mé taneční znalosti a dovednosti posunuly úplně jiným směrem. Na seminářích s různými tuzemskými, ale také zahraničními tanečnicemi i tanečníky, dále poznávám úžasně široký rozsah Orientu.

Jaký je to pocit, stát se Hvězdou? Máš nějaké zvláštní zážitky nebo pocity ze soutěže?

„Nečekala jsem, že v takové konkurenci budu mít vůbec nějakou šanci uspět. Na soutěži jsem byla vlastně od rána, viděla ta úchvatná vystoupení jiných tanečnic a čekala na vyhlášení naší kategorie skoro na konci soutěže. Najednou jsem slyšela své jméno. Byl to trošku šok. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, zda vůbec slyším správně. Po předání cen a focení mi jednoduše vyhrkly slzy. Měla jsem ohromnou radost.“
„V sobotní dětské soutěži se navíc podařilo získat mé skupině Malika 3. místo, z čehož jsme měly s děvčaty taktéž velikou radost.“

Myslíš si, že jako orientální tanečnice můžeš svým uměním nějak pomáhat?

Ano, určitě. Mám zkušenosti třeba s organizacemi, které pořádají dobročinné akce. Také často tančím přímo pro handicapované lidi. Ráda na těchto akcích vystupuji, a mohu za sebe říci, že kolikrát teprve tam to bývají dost silné zážitky. Když třeba tančíte pro lidi na vozíku, kteří už nikdy nebudou chodit, uvědomíte si při tom spoustu věcí.